Jdi na obsah Jdi na menu
 


nebeský drak

9. 7. 2007

Obrazek

ObrazekObrazek

Nebeský drak

Nalezli jsme stopy pravěkých předchůdců draka... a máme řadu mýtů o dracích. Pohádky... fantastické příběhy... dávné mýty...

Jak jsou tyto zprávy vlastně staré? Je vůbec možné vážně tvrdit, že vyprávění o dracích je staré, jako lidstvo samo? Dochovaly se vůbec v nejstarších známých zápisech nějaké dračí mýty?

Odpověď je... na nebesích.

Hvězdný záznam

Hvězdy jsou stálice a svoje postavení na nebi nemění. Respektive, mění tak nepatrně a tak dlouho, že je to z hlediska lidské kultury nesledovatelné (řádově v desítkách tisíc let).
Takový pevný bod je z hlediska historie a kultury vůbec nesmírně důležitý; mění se totiž jinak skoro všechno. Lidé bez znalosti písma si pamatují, jak je zjištěno, obvykle několik málo generací dozadu; dřevěné nástroje se rozpadají, z povrchu planety mizí i celé vesnice a města. Ani kámen, který je podstatně trvalejší, nemůže s hvězdami soutěžit. Ostatně, lidé ho dovedou k záznamu paměti využít jen několik tisíciletí. Není náhoda, že kamenná stavba vznikla téměř současně s písmem; byly to první pokusy, jak řece času vyrvat alespoň něco a zachovat to navždy.
Dnes jsou názvy souhvězdí a jejich podoba definitivně zachyceny v díle Klaudia Ptolemaia, zvaném Almagest (a které se do Evropy dostalo přes Arábii). Almagest znal 48 hlavních souhvězdí (z dnešních 88). Jenomže názvy a podoba některých z nich jsou daleko starší; nikoho by asi nepřekvapilo, kdyby názvy souhvězdí vznikly v dobách, kde už jim písmo nemůže přijít na pomoc. Máme několik nepřímých důkazů. Ve Španělsku existuje obraz na skále, který je vykládán jako měsíční fáze, a je nejméně 20.000 let starý. K astronomickému významu dávných megalitických chrámů, jako je Stonehenge (2700 př.n.l.), se přiklání dnes většina badatelů. Na tom, že se na oblohu velmi pozorně dívali již pravěcí lovci, když hledali správný směr, není asi nic překvapivého.
Víme poměrně bezpečně, že hlavní souhvězdí jsou původu Sumerského a Egyptského. Zvýšená pozornost je, pochopitelně, věnována souhvězdím ekliptiky (kudy prochází zdánlivá dráha Slunce), a souhvězdím výrazně jasným. Existuje znamenitý egyptský reliéf, kde je identifikovatelných 11 z 12ti souhvězdí zvířetníku (to sporné je Rak; a kdo ho zná, nediví se). Souhvězdí Orion představuje lovce opravdu od nepaměti; slovo samo je Sumerské (značí Uru-ana, čili světlo oblohy), a je to zřejmě vůbec nejstarší vlastní jméno, které existuje.

Souhvězdí Draka očima astronoma

To, co nás zajímá, je souhvězdí draka (Draco). Upřímně řečeno, drak není souhvězdí ani ekliptické, ani nějak dvakrát výrazné. Spousta laiků si ho ani nevšimne.
Přesto lze tvrdit, že drak mezi ta úplně nejstarší souhvězdí lidské kultury patří; nachází se totiž na ostře sledovaném místě, mezi Velkým a Malým vozem, neobyčejně blízko světového severního pólu. Díky takzvané precesi světové osy - tedy, že samotná zemská osa se mění v průběhu 26.000 let a opisuje na obloze kruh - byla v roce 2830 před naším letopočtem Alfa Draconis - čili Thuban - Severkou. Díky tomu máme pojednou nečekaně přesné datum, kdy víme, že souhvězdí prostě muselo být popsáno (pokud se tak nestalo daleko dříve). Rok 2830 před Kristem, pro srovnání, je doba, kdy vznikaly některé megalitické chrámy na Západě Evropy (Stonehenge ještě ne, ale Carnac ve Francii částečně ano); ještě nestála ani první pyramida v Sakáře, a v Mezopotámii stálo několik prvních - a rozhodně ne největších - zikkuratů. Jsme na počátku architektury, písma a vůbec kultury.
Zatímco my se dnes učíme hledat severní pól pomocí protažení zadních kol Velkého vozu, činili tak zřejmě staří Sumeřané a Egypťané tak, že hledali Thuban zřejmě pomocí zadních, nejjasnějších kol Malého vozu (hvězdy Pherkad a Kochab), a Mizaru (slavné násobné hvězdy v oji Velkého vozu) - Thuban je zhruba na poloviční cestě mezi nimi. Stejný recept pro nalezení Thubana platí samozřejmě i dnes, jen severní pól už tu není.
Neméně zajímavá je i podoba hvězdného Draka. Nejnápadnější je hlava, tvořená čtyřhvězdím Gama - Eltanin, Beta - Alwaid, Ný - Kuma a Ksí -Grumium, která se nachází hned vedle Lyry a Labutě. Dodat lze, že nejjasnější z nich je Eltanin, což je jméno, které znalý drakovědec snadno rozluští. A zdánlivě nenápadná Kuma je dvojhvězdou, kterou rozlišíme i okem, pokud se díváme pozorně.
Od hlavy draka se vine dvakrát prohnutá řada hvězd, jejichž jména jsou Delta - Al Tais neboli Nodus II, Epsilon - Tyl, Tau, Chí, Psí - Dziban, Omega, Dzéta - Nodus, Eta, Théta, Iota, Alfa - Thuban a Lambda - Gianfar. Mimochodem, kromě jména El Tanin mají prý v arabštině s drakem leccos společného i Al Tais a Thuban...
Drak patří mezi souhvězdí cirkumpolární - to znamená, že z oblohy nikdy nesleze, a můžeme ho vidět v kterékoli roční době. Také to znamená, že ho - narozdíl třeba od Oriona - lze vidět v různých polohách (tedy i hlavou dolů).
Prvá poloha draka ukazuje tvora s vyklenutým hřbetem a vysoko nesenou hlavou, jako u labutě či sauropoda (pro plazy dost podivně) - a tato elegantní křivka je skoro nedílnou a nepřehlédnutelnou součástí čínských draků. Lze se tedy právem domnívat, že v Číně znali draka v téže době (ostatně, sever byl pro ně v roce 2830 př.n.l. na stejném místě). Podle této prvé polohy drak nemá žádná křídla, a je vlastně hadem.
Obrátíme-li draka hlavou dolů (jak je i na našem vyobrazení), má naopak nesmyslně vyhnutý krk shora dolů.... a nebo to spíše vypadá docela jako skoro přímý tvar s křídly.... čímž se opět potýkáme s dvojznačností draka s křídly a bez křídel, která se vine celým naším putováním za draky. Lze těžko říci, které vyobrazení je "správné" - je to stále stejný drak, jen různě obrácený...

Krátké zastavení v Číně

Než se budeme blíže věnovat mytologickému vysvětlení hvězdného draka, je třeba si povšimnout toho, jak tento problém vnímali staří Číňani, kultura srovnatelného stáří s Egyptem a Sumerem. Zdejší mýty lze datovat minimálně od r. 2800 př.n.l., kdy žil první doložený císař Fu-Si; lze předpokládat, že přinejmenším mýtus o stvoření světa již tehdy existoval (protože je obvykle mezi tím nestarším, co která kultura zná). Podobnost stáří mýtů v Číně a v Evropě je tedy značná; za doložitelné je můžeme v obou případech považovat v roce 2800 př.n.l., což zcela souhlasí s astronomickým zjištěním ohledně severního pólu. A ani zde to nebrání domněnkám, že v Číně znali souhvězdí daleko dříve.
Úplně první mytologický drak v Číně je zlý černý drak nebeský, který ohrožuje stvořitelku lidí, pramatku jménem Nu-wa. Jakékoli podrobnosti o něm v mýtu chybí. Je ale velice důvodné ho ztotožnit s drakem, který byl k vidění i na čínské obloze, a to na jejím samotném vrcholu.
Tento drak potom vyvrací celou řadu tradovaných pověr o čínských dracích - například už tím, že je zlý. S jeho létáním se to má úplně stejně, jako u jeho západního protějšku; může mít křídla, nebo je nemít, podle toho, jak ho obrátíme. Protože jde ale o draka nebes, je skoro jisto, že létat uměl - a pokud neměl křídla, pak zřejmě létal díky své mocné duchovní síle...

Krátké zastavení u svatého Jana

V druhém pokračování už byl zmíněn drak ze Zjevení svatého Jana, který "Vocasem svým strhl třetí díl hvězd z nebe a svrhl je na zemi". Nechme stranou všechny ostatní detaily, kterými Jan svého draka přizdobil, a povšimněme si toho, že ho umístil na oblohu, odkud ho archanděl Michael a ostatní andělé musí pracně svrhnout.
Tušíme, proč tak učinil - drak na obloze prostě byl již dáno předtím; a odedávna měl pověst velmi nebezpečného monstra. Drak, který je zároveň Hadem... ultimátním monstrem, symbolem vší hrůzy, které Jan ještě vylepšil o duchovní rozměr - jeho drak je i Satanem, dávným nepřítelem lidstva od dob stvoření.
Což nás vede k opatrnému dohadu, že dávný čínský mýtus je zřejmě v naprosté shodě s evropským, již zapomenutým, ze kterého zbyl už jenom ten drak na obloze...

Ještě kratší zastávka u starých Řeků

Řekové, velkovýrobci světové mytologie, na nebeského draka pochopitelně také nezapomněli. Existuje zde drak z příběhů o Héraklovi, konkrétně jedenácté práce, kdy měl hrdina donést zlatá sluneční jablka ze zahrady Hesperidek, která hlídal drak Latón.
Jenomže když ten příběh vyslechneme, je o všem možném, jen ne o drakovi; vypráví, jak Hérakles přelstil Atlase, a drak je celkem podružný. Pramálo se dozvíme o tom, jak vypadal (dle jedné verze měl sto hlav), a Hérakles s ním v mnoha verzích vlastně nebojuje vůbec.
Málokdo bude pochybovat o tom, že mýtus o Héraklovi byl k souhvězdí připojen dodatečně, a původně s ním neměl nebeský drak nic společného.

Krátké zastavení u J.R.Tolkiena

Velký znalec mýtů a stvořitel prototypu všech fantastických říší má ve svých příbězích draka, jehož podobnost drakem nebes je patrná na první pohled. Nevíme, zda Tolkien musel znát čínskou verzi draka; co znal ale naprosto jistě, byl drak svatého Jana.
Znalci již tuší; jde o Ancalagona Černého, "největšího draka", který byl ve Válce hněvu - čili v samém závěru Silmarillionu - svržen z oblohy. Je škoda, že i Tolkien byl velmi skoupý na slovo, a nechal nám o něm tak stručný záznam. Víme pouze, že hrdinným drakobijcem nebyl nikdo jiný, než Earendil Námořník; a že drakovo tělo pobořilo věže Thangorodrim. Potom se ještě o tomto drakovi zmiňuje jednou Gandalf - "žádný drak, ani kdyby to byl sám Ancalagon Černý, by nedokázal ublížit Jednomu Prstenu..."
Původ nápadu je zřejmý - Tolkien využil již existujícího mýtu. Tím spíše, že i Earendil je vlastně Hvězdoplavec; jeho loď, se Silmarillem na přídi, je věrnou kopií skutečné velkolepé lodi Argo, která se dodnes plaví na jižní obloze. Argo je u nás bohužel z větší části neviditelná; a v současnosti je rozdělena na souhvězdí Lodní zádě (Puppis), Plachet (Vela) a Kýlu (Carina), kde je právě vpředu mimořádně jasná hvězda Canopus.

Návrat mýtického černého draka nebes

Dračí mýtus, který se váže k souhvězdí draka, vlastně mýtem ani není; je to neurčité torzo, prchavý dojem nekonečné, nezemské hrůzy a nepřátelství, která probleskuje neurčitě všemi nejstaršími kulturami lidstva. Původ spojení draka s kosmickým děsem je trochu záhadný. V pozadí může být genová paměť lidstva z dob, kdy lidé válčili s dinosaury, jak se domnívá Carl Sagan; nebo je za tím strach z neznámých mimozemských hrůz, jejichž odezvu najdeme v díle spisovatele H.P.Lovecrafta, případně mnohem novějšího Vetřelce. V každém případě je tento pocit nejpůvodnějším a nejsilnějším, jaký draci v lidstvu zanechali.
A co je nejdůležitější - draka spatřovali na nebi lidé od dob starších, než je písmo a kultura, a to prakticky ve všech místech světa, kde nějaká kultura vznikla. Neexistuje žádný prokazatelný okamžik, kdy si tento mýtus někdo vymyslel. Ať s tím věda souhlasí, nebo ne, lidstvo nikdy nežilo bez draků.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA