Jdi na obsah Jdi na menu
 


dračí dech

9. 7. 2007

Obrazek

Obrazek

Dračí dech

Drak chrlí oheň. To se dozvíme z většiny pohádek.
Dechem draka ledového je mráz. Tak platilo u Tolkiena.
Drak černý dovede chrlit kyselinu, drak bílý chlad, a drak zelený zase oblak jedovatých plynů. Tak to stálo v nejstarších pravidlech Dračího doupěte pro začátečníky. A to není zdaleka všechno… najdeme i oblaky zlatého prachu, elektrické blesky...
Kde to vlastně všechno začalo? A hlavně – co je na tom pravdy?


Zatím náš seriál sledoval vytrvale skutečnou možnost výskytu draka v minulosti; od jeho pravěkého evolučního zrodu, přes vzhled a výskyt k nejstarším dračím mýtům lidských kultur. Od zcela jistého k méně jasnému. Zdá se, že tvorem, který chrlí oheň, jsme nadobro vykročili na pole fantazie.
Ale skutečnost je ošidná, záludná, a není dobré dát vždy na první dojem. Je zřejmé, že doslova tak, jak věc vypadá třeba ve filmu Království ohně, tak to asi nebude; ale možná nás v dnešním putování čeká nejedno překvapení...


I. První malé varování – drak, metající blesky

Jedním z nejpozdnějších zjevení v dračích zprávách jsou draci bleskometní, které najdeme třeba v pravidlech AdnD, tedy v druhé polovině 20. století. Na první pohled – úplný nesmysl.
Jenomže právě elektrická zvířata reálně existují; zabíjejí svoje oběti elektrickým šokem… a je jich hned několik druhů; sumec, úhoř a rejnok. Nemetají sice blesky, a jejich zbraň funguje pouze ve vodě, ale to je nečiní méně skutečnými. Dost těchto zařízení funguje i ke komunikaci a k orientaci. Dovedou produkovat různá pole různých napětí (obvykle velmi vysokých, prý až 6000 V), nicméně s nevelkým proudem. Pro velkého tvora to obvykle smrtelné není…
Drak s podobným orgánem by zcela reálně existovat mohl, kdyby žil převážně ve vodě. Přesto to lze pokládat za nepravděpodobné, pokud jsme ve druhém pokračování odmítli Montse Saintovu vizi ryze vodního draka, Draco splendens. Žádný ze skutečných elektrických tvorů nedorůstá nijak obrovitých rozměrů… a žádný z nich současně nelétá. Kromě toho nemáme sebemenší mytologický doklad o něčem podobném. Elektrický drak by ale měl být zejména důvodem k zamyšlení nad tím, co je skutečné, co možné a co úplně nesmyslné…


II. Zkamenění

Toto je naopak nápad prastarý. Každý zřejmě ihned vzpomene na Medusu. A také zřejmě milovníkům Harryho Pottera velmi správně vytane bazilišek. Už Sebastian Munster v roce 1541, citovaný v prvním díle seriálu, naznačoval něco podobného: „Jiná zvířata usmrcují dotykem nebo uštknutím, ale bazilišek jen svojí přítomností!“
Prvním dojmem opět může být, že to je úplný nesmysl. Ale dejme slovo drakovědci Darkelfovi: „Sirovodík je plyn, který je podle mého názoru mnohem jedovatější než rtuť nebo dokonce kyanovodík. Při nízkých koncentracích se ve vzduchu projevuje zápachem shnilých vajec (snad odtud vzniká legenda o vysezení baziliška kohoutem z černého vejce). Ve vysokých koncentracích voní a během krátké chvilky čichače usmrtí. Tato úmrtí jsou popisována jako rychlé strnutí, kdy dotyčný padá bez náznaku pohybu (nebo i výkřiku) mrtvý na zem. Údajný bazilišek v okolí tajemných jezírek, kolem kterých se linula vůně zkažených vajec, a od kterých se nikdo nevracel, může být ve skutečnosti právě přirozený sirovodík (sopečná jezírka nebo jezera, která protrhla na dně kapsu s tímto plynem)“.
Jak jsme právě viděli, možnost tajemné otravy s nejbizarnějšími následky, a dodatečné svedení této nehody na dračí magii, je docela slušná. Zbývá zodpovědět otázku, jak je reálný drak, který chrlí otravný plyn, právě jako zelený drak v Dračím doupěti.
Taková možnost, která vypadá na první pohled mnohem méně exoticky, než obě předchozí, je kupodivu nevelká. Na Zemi není znám tvor, který by dovedl něco podobného. Opravdu ničivé jedovaté plyny (například vojenské) jsou obvykle nebezpečné všemu živému, tedy i drakovi samotnému. Navíc je dost složitá možnost takový útok účinně směrovat; koncentrace plynu prudce klesá směrem od zdroje; a aby byl nějaký efekt, muselo by být plynu značné množství. Je to jenom dobře; takový jedovatý drak by dovedl odedávna totéž, co člověk zvládl až ve 20. století… naštěstí pro všechny.


III. Ledový dech

Autor tohoto nápadu je zřejmě J.R.R.Tolkien – předtím o mrazících dracích nikdo neslyšel. Mraziví draci byli vyrobeni očividně jako protiklad draků ohnivých; a technickými podrobnostmi se autor moc nezaobíral. Je jasné, proč; technické obtíže takové „živé ledničky“ jsou doslova netušené. Rozebrat tuto možnost zkoušel slavný Montse Saint.
Podle něho ledový drak vydechuje obrovské množství kapalného plynu na oběť. Jednou možností je dusík, Darkelf doporučuje spíše methan. Draci údajně stlačí pohyby prsního a žeberního svalstva objem plic tak, že dochází ke zkapalňování plynu, který se pak vlastním tlakem vyhrne z jeho úst. Ovšem i Darkelf varuje před značnými obtížemi této konstrukce….


IV. Oheň poprvé – několik dalších drakobijců z Persie

Tím se dostáváme k případu zcela odlišného kalibru. Ohnivý drak totiž není žádný exotický nápad z 20. století, ale mytologicky věc docela dobře doložená. Odkdy ale platí to zdánlivě samozřejmé tvrzení, že draci chrlí oheň?
Když se vrátíme k dosud probraným mýtům, ohnivých draků je povážlivě málo. Zejména ten Tristanův, podle všeho někdy okolo roku 1200, o kterém byla řeč minule. Verze Tristana z drakem je vedlejší mytologickou větví, obzvláště obtížně datovatelná.
Ani v Číně nás s ohnivými draky nečeká velké štěstí. Žije tu mořský létavý drak, který chrlí oheň a byl v jedné bajce přelstěn opicí. O jeho obtížné datovatelnosti a značné míře básnické licence svědčí fakt, že má tento drak pět nohou…
V Indii existuje stejně nejasný a podezřelý Gwer, ohnivý had s křídly a rubínem na čele, který se vyskytoval u jezírek, kde se chladil.
Domnívám se, že pravlastí ohnivých draků je ve skutečnosti Persie. Perští draci budou zřejmě staří alespoň jako zoroastrismus, kterému je přisuzováno nejméně 7. století př.n.l. (ale podle jiných badatelů má mnohem větší stáří). Persie je země, kde ohně zcela přirozeně šlehají díky zemnímu plynu celá tisíciletí. Prastarý je i první perský drak Aži Dáhaka (o kterém ještě bude řeč v jiné souvislosti) .
Plně doložení ohniví draci se objevují okolo roku 1000, kdy byli literárně zpracováni dva významní perští drakobijci. Prvním z nich je Rustam, který porazil dva draky. Nás zajímá ten druhý. Hrdina usíná a nechává svého znamenitého oře Rachše hlídat, nabádá jej však, aby nebojoval s žádnými lvy ani draky; když tu se objeví ohromný ohnivý drak. Rachš varuje hrdinu hrabáním kopyt a ržáním, ale drak pokaždé, když se Rustam vzbudí, zmizí. Nakonec Rustam Rachšovi pohrozí smrtí. Potom se drak znovu objeví a Rachš na něj, nedbaje rozkazů svého pána, zaútočí. Rustam se probudí, uvidí bojujícího Rachše, a zabije draka svým mečem.
Druhý důležitý hrdina je Isfandijár. Jeho drak se podobá černé hoře, která zakrývá Slunce i Měsíc. Jeho oči jsou prý jako dvě zářící kaluže krve, oheň mu šlehá z tlamy, připomínající hlubokou temnou jeskyni. Předtím, než se Isfandijár vypraví na cestu, nechá si zhotovit důmyslnou dřevěnou konstrukci, kterou umístí na povoz s dvěma vzácnými koňmi, a bednu, pobitou ostrými hroty, do které se sám schová. Drak sežere celý povoz, ale bedna se mu zachytí v hrdle. Z drakovy tlamy vyteče celé moře zeleného jedu, Isfandijár se vysouká z truhly, probodne zevnitř drakovi hlavu a rozpoltí mu mozek.
To ale není všechno. Když vynalezli Byzantinci slavný řecký oheň někdy v 7. století, jejich trubkovité lodní zbraně měly tvar draka. Je zvláštní náhoda, že právě v té době měli za sebou Byzantinci velké tažení proti Peršanům… a tehdy se museli dobře seznámit s Perskou mytologií.
Souvislost draků a ohně viděli jasně i Mongolové. Polský kronikář Jan Dlugosz popisuje v bitvě u Lehnice 1241, že "Mongolové prý vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko oheň, dým a smrad..."


V. Oheň podruhé – technické možnosti skutečného ohně

Leckdo si i bez odborníků asi vzpomene na Království ohně, kde dračí oheň vznikal mísením dvou kapalin, jednotlivě nehořlavých. Darkelf ale podobné řešení spíše odmítá: „Představa draka, který sebou táhne kanistry kapaliny, je směšná. A pokud ne kanistry, vzniká otázka, kam by tu kapalinu skládal. Lepší řešení je plyn, třeba acetylen s kyslíkem. Acetylen by mohl vznikat díky tajemným kličkám metabolismu. Kyslík se dá získat ze vzduchu, nejdostupnější suroviny. Zpětný ventil proti pronikání hořlavin do trávicího mechanismu by mohla zajistit hrtanová záklopka.“
Potom leckoho napadne, že souvislost ohně s draky může být symbolická. Křesťanské peklo je plné ohně a síry… není snad oheň důsledkem toho, že drak je vlastně obrazem ďábla? Rovněž tak ti perští draci z ohnivé země mohli být ohniví právě z těchto důvodů… a pak jsou tu obrazy sopek, se kterými prý byli draci také občas spojováni.
A nakonec zbývají… meteory. Letící ohnivý projektil samozřejmě vyžaduje nějaké vysvětlení. Do této kategorie zřejmě patří několik draků ryze českých.
Páter Krolmus někdy okolo r. 1850 zaznamenal pověst o ohnivém draku, který přelétal z kostela Nejsvětější trojice na Chloumku u Mělníka na Říp. Tentýž drak byl zjištěn autory televizních Záhad a mystérií. Konečně další podobné UFO bylo zjištěno v létě . 2003 nad Lipnem a vysláno na TV Nova, takže ho mohl vidět i někdo ze čtenářů.


VI. Oheň potřetí – a nebo je to úplně jinak!

V přehledu dračích dechů chybí ještě dva, a to zcela záměrně. Kyselina a jed. Zdá se, že tu máme co činit s něčím úplně odlišným; o jedovatosti některých plazů totiž nepochybuje nikdo soudný. Vytrvalost mytologických zpráv o dračím jedu ještě vysoce předstihuje ten oheň. Vzpomínáte na Beowulfa? Drak chrlí oheň, a zároveň je jedovatý. Podivná kombinace. A právě jed, nikoli oheň, je Beowulfovi osudný. Ostatně, i ten Isfandijárův drak je kdovíproč zároveň ohnivý i jedovatý. Nebo Sigurd a Fáfni? Regin varuje, že na draka není možno jít zpředu. O jedu mluvil i ten Sebastian Munster…
Jak souvisí oheň s jedem nebo kyselinou? Na první pohled je oheň a kapalina protiklad. V dobách, kdy neexistovaly výrazy pro kyseliny a podobné věci, ve 12. století, a tedy v hlubokém středověku, říká například mistr Artephius: „ Tato voda je … protipřirozeným ohněm, vlhkým ohněm a tajným, skrytým a neviditelným ohněm.“
Pamětlivi Darkelfova varování, že kapaliny nemůže být chrleno nijak závratné množství, musíme upozornit, že takové „vody“ stačí docela málo na to, aby byla velmi nebezpečná. Jednou z možností je, že dračí jed (nebo kyselina?) se dostane do rány oběti kousnutím, jako u většiny hadů. Ale ani to není nutné; „plivající“ druh kobry zná asi každý. To by vysvětlovalo ten Beowulfův kovový štít; a také Reginovu radu, proč nejít na draka zepředu. A kdyby tomu tak bylo, mohli bychom předpokládat, že představa Montse Sainta, že existuje zvláštní „ohnivý“ dračí druh Draco flameus, odlišný od běžného zemního Draco rex cristatus, má překvapivě reálný základ.
Konečně, zbývá ještě jedna možnost pro úplně zatvrzelé skeptiky, kterým se nezdá ani plivající Draco flameus. Účinek slin většiny plazů totiž sám o sobě bývá pro savce hodně nepříjemný. „Čtrnáct procent populace je na plazy silně alergických. Sliny obsahují serotonin, který působí obrovskou bolest.“ Tyto údaje říká jedna z postav v Jurském parku; ale jeho autor, Michael Crichton, je náhodou lékař. V tomto smyslu je vlastně „ohnivá“ většina plazů…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář