Jdi na obsah Jdi na menu
 


dračí biotopy

9. 7. 2007
 

Obrazek

Obrazek

Dračí biotopy

Bílý drak - vyskytuje se v chladných oblastech. Černý drak - žije v bažinách a močálech. Zelený drak - žije v džunglích a lesích. Vzpomínáte? Pravidla Dračího doupěte pro začátečníky z roku 1990; s vysokou pravděpodobností první pravidla fantasy hry, které jste mohli držet v ruce. A starší dračí zprávy? Drak číhá na břehu jezera… drak vylézá ze sluje… drak žije na vysoké hoře… co z toho je ve skutečnosti možné? Kde se takový drak mohl vyskytovat doopravdy?


Drak na břehu jezera nebo moře

Začneme tím nejklasičtějším drakem, který má zaútočit na princeznu u nějakého jezera (u nás je zřejmě nejslavnější případ Slavěna z prince Bajaji), nebo u moře (příkladem může být Andromeda).
Jádro tohoto mýtu - kterému bude věnováno zvláštní pokračování - je velmi stručné, přesto se v něm z jakýchsi důvodů trvá na té vodní ploše. Vzpomínáte? Princeznu Slavěnu je třeba odvést k jezeru, aby tam na draka čekala; při tom se zdá být na první pohled nejjednodušší, aby pro ni drak prostě přiletěl do města.
Myšlenka draka u vody může mít zcela rozumné jádro. Draka je třeba hledat právě zde, protože na tomto místě žije. Pro velkého létavého dravce je otevřená plocha vodní hladiny docela vhodná; kromě ryb tu může ulovit i celou řadu zvířat, která se přicházejí k vodě napít. I v případě moře je břeh obvykle tím nejživějším místem ze všeho. Pokud si vzpomeneme na Pteranodona ingens, velkého amerického ptakoještěra, většina rekonstrukcí si představuje jeho životní prostředí právě takto; skalní útesy na břehu moře. O něm se předpokládá, že dokázal létat až sto kilometrů od břehu moře, což dokládají některé nálezy.
Skalnatý břeh s množstvím přirozených úkrytů - případně s nepřístupnými částmi pro všechny nelétavce - má pro podobné tvory značné výhody. Předpokládáme, že na zemi je drak méně pohyblivý; a v noci, když odpočívá, je proti některým útokům téměř bezmocný. Tím spíše to platí o hnízdech a mláďatech. Kromě toho tu je již naznačený problém s létáním - jistě je jednodušší vzlétnout z vyvýšeného místa (jako rogalo), než se dostat do výše z úplné roviny. Takže pokud je řeč o břehu, asi by to neměla být široká písečná pláž, jako třeba u Baltu.
Krátký pohled na mapu Evropy nám prozradí, že je to kontinent pro draky jako stvořený. Málokde je tak mimořádná délka pobřeží, a málokde jsou útesy tak běžným zjevem. Plná útesů je celá Skandinávie (zejména Norsko), Britské ostrovy; přehlídkou útesů jsou obě pobřeží Francie i Španělska, nouze o útesy není ani na evropské straně celého Středomoří. Pokud jde o ta jezera, právě jako v té pohádce vypadá většina ledovcových vodních ploch v Alpách, včetně těch největších (Bodamské nebo Ženevské); za nadějné je možné prohlásit i velké, hluboce zaříznuté řeky s travnatou údolní nivou (Rýn, část Labe, nebo i značná část Dunaje).
Pokud se zahledíme na jiné typicky "dračí" země, třebas Čínu nebo Japonsko, lze konstatovat doslova to samé - o vodní plochy s útesovými břehy tu rozhodně není nouze. Na pobřeží žijící draci mohou být také vysvětlením všech mýtů o "vodním draku", pro kterého razí drakovědec Montse Saint název Draco splendens. Nemáme důvod předpokládat, že létavý tvor jako drak žije pod vodou. Příroda takový obojživelný kompromis ještě nevytvořila. Naopak existuje celá řada létavců, kteří dovedou výborně plavat a umí se i potápět (spousta vodních ptáků). Takové vlastnosti jsou zřejmě přisuzovány i pteranodonovi, a lze předpokládat, že je měl i ten nejobyčejnější suchozemský drak. Na Zemi neexistuje plaz, který by nedovedl plavat - a většina jich to zvládá docela dobře. "Vodní drak" je tedy zřejmě drak zcela obyčejný.

Drak v horách

Horských draků také není zrovna málo. V pohádkách jsou draci, kteří mají zámek "na vysoké hoře"; pak jsou draci, kteří žijí "ve skalní sluji". Nápad, který jsme v úvodu citovali z pravidel Dračího Doupěte, rozhodně není nový, a pod "chladnými oblastmi" si představíme rozhodně spíše Alpy nebo Krkonoše, než Arktidu.
V horách je opět velmi vhodný terén pro úkryt, pro dračí hnízdo, a také pro létání. Na druhé straně tu jsou ale dva velké problémy. Prvním je potrava. Zatímco lze prohlásit pobřeží za kraj velmi úrodný a z hlediska biologického pozoruhodně živý, o horách platí, že čím vyšší, tím pustší; v alpínském stupni (asi od 1500 metrů) už najdeme jen opravdu drobná zvířata, a to v nijak velkém počtu. Je pramalá naděje, že by se tu několikametrový dravec uživil. Druhou obtíž představuje tělesná teplota. Plazi vůbec moc nesnášejí chladno; a pokud jsme draka prohlásili za teplokrevného, obtíž se tím řeší jen zčásti, protože v dlouhodobě chladném místě by vydržel jen za cenu značně zvýšené spotřeby potravy.
Takže bude zřejmě třeba draka snést z těch nejvyšších vrcholků na běžnější evropskou úroveň (1000 metrů a níže), rozhodně vyloučit "chladné oblasti", a spíše se soustředit na tu kombinaci, která byla k vidění v minulém případě - vyvýšený úkryt a volná, otevřená plocha. Tedy výrazné, ostré vrcholy vedle otevřených travnatých lučin; právě to, co nabízí třeba zmíněné údolí Rýna, německý Harz, nebo také naše České Středohoří v kombinaci s labskou nížinou. Ani takových míst není v Evropě málo; v tomto světle se jeví být alpská údolí naopak jako velice zajímavý terén.
Taková kombinace řeší řadu obtíží. Vyvýšené místo - právě jako v prvním případě - ukrývá draka v době, kdy je neaktivní, a usnadňuje mu létání; travnatá úrodná nížina je plná nejrůznějších zvířat, a to až po ty největší (v našem případě zřejmě zubry, kteří se zdají být už za hranicí dračích možností; rozhodně by uloveného zubra nešlo odnést pryč. Jinak lze předpokládat, že s jinými zvířaty - třeba ovcí, srnou nebo kozou - by drak naložil právě takto; odnesl by si je na bezpečné místo.)
Omezením je vzdálenost. Pokud se odvoláme na těch sto kilometrů u pteranodona, můžeme například vyloučit Ural a ruskou nížinu (draci by se mohli vyskytovat jen v okolí pohoří), nebo Krkonoše a severní Polsko. Ideálním útvarem je, když se obojí vyskytuje v jediném, stakilometrovém prostoru (tedy asi 10.000 kilometrů čtverečních, čili zhruba plocha většího kraje.)

Drak v lese

Jak vidno v úvodu, drak zelený žije v lese. Jenomže v pohádkách a v mytologii nacházíme jen nepatrně lesních draků; a to zřejmě není náhoda. Les je pro velkého létavce docela veliký problém. Není náhoda, že velcí dravci, jako třeba orli, dávají přednost velkým otevřeným plochám, kde pozorují případnou kořist na ohromné ploše. V lese by ani orel neviděl nic; jeho typický překvapivý útok shora je tím zcela vyloučen; a při pokusu proletět stromy by zřejmě došel značné úhony. Tím horší by to bylo pro ještě většího a poměrně subtilně konstruovaného draka; roztržení - nebo dokonce zlomení - křídla by pro něj znamenalo katastrofu. Jedinou reálnou možností, kterou les dává, je život na vrcholech stromů; to ovšem drasticky omezuje velikost takového tvora.
Tento problém je o to vážnější, když si uvědomíme, že les zaujímal v minulosti zdrcující většinu plochy celé Evropy. U nás je to nejméně 90% ještě v době starých Slovanů; nejpodstatnější výjimkou je zmíněné Polabí. Pokud jsme řekli, že vhodné jsou hory spíše nižší, podobné těm našim, právě zde je zalesněný povrch typický. Hory s bezlesými vrcholy naštěstí pro drakovědce existují - zejména jsou to případy skal a skalnatého povrchu (právě u Středohoří nebo Harzu), je jich ale rozhodně méně, než těch lesnatých.

Drak v bažině

Představa draka v černé bažině je bezesporu malebná. Co se týče tohoto terénu, zde se ovšem názory drakovědců různí.
Především je jasné, že rozsáhlejší bažina není zrovna plná vhodných zvířat k lovu. O horském vrchovišti to platí rozhodně; jeho obyvatelé jsou velmi podobní obyvatelům běžného lesa, a spíš jich bude méně. Jistou nadějí představuje bažina, která je spojená s vodní plochou, která může přilákat lesní zvěř.
Dalším problémem bažiny je velice častá kombinace s lesem. V takovém terénu nemusí být moc vhodných míst k přistání, a při boji na některém typu břehu tu jsou všechny obtíže, popsané u lesa.
Takže pokud by existovala "dračí" bažina, musela by být dosti rozsáhlá, plná jezírek, osamělých stromů (nebo ještě lépe pahýlů stromů) a kombinovaná s travnatými plochami. Bažiny tohoto druhu jsou k vidění například v Bělorusku, Litvě nebo v části Polska.

Drak a poušť

O dracích na poušti platí podobné závěry, jako o dracích lesních. Mytologie a pohádky o nich moc nehovoří, ale fantasy literatura je vynalezla záhy. Zdá se, že je to dost podobné romantické představě lvů na Sahaře. Není pochyb, že na poušti by drak nalezl spoustu místa pro létání, i krásná vyvýšená skalnatá místa, a také dost tepla. Ale to je asi tak všechno; čím by se dravec této velikosti živil, zůstává zcela nevysvětleno. Není proto zřejmě náhoda, že v Arabských zemích je dračích historek podstatně méně; a pokud bychom draky hledali i zde, je třeba se spíše zaměřit na pobřeží a vyvýšeniny u něj, než na poušť. Severní Africké pobřeží z tohoto hlediska rozhodně není beznadějné…

Drak a člověk

Závěry o vhodném prostředí pro draky platí celkem bez obtíží pro dobu, kdy lidé nebyli na scéně vůbec (od konce křídy po desítky milionů let), nebo neměli prakticky žádný ekologický význam (do počátku zemědělství). Můžeme, ostatně, porovnávat problém draků s osudy jiných velkých dravců - lvů, vlků nebo medvědů - i zde bylo pro ně střetnutí s lidmi velmi nepříznivé, a v některých případech osudné. Podobnost je ovšem zajímavá i v tom, že hluboko do středověku tito dravci v případě Čech stačili s lidmi držet krok, a přežívali v místech, kde se lidé vyskytovali méně. Dokonce není vyloučeno, že člověk, který uměle zvýšil stavy některých zvířat (skotu, prasat, ovcí) těmto dravcům v první fázi spíše pomohl. Ani dosti intenzivní lov ve středověku nedokázal učinit z vlka a medvěda neznámé zvíře. Opravdu nebezpečná lidská činnost byla zdánlivě méně nápadná - bylo to stálé zvětšování obdělaných ploch. Teprve změna biotopu se ukázala být vlkům a medvědům osudná; z nížin úplně zmizeli, zůstala ostrůvkovitá rozšíření v horách, a ta zmizela úplně v době moderní (19. století) .
Tyto závěry je ovšem vidět v případě draků ještě méně příznivě; na první pohled je totiž zřejmé, že popsané dračí biotopy (pobřeží a kombinace vrcholků s nížinou) je neobyčejně lákavá kombinace i pro člověka, a že právě v těchto místech se usazovali lidé ze všeho nejdříve. Ke střetům draků a lidí by proto muselo docházet dost často; drak, který by se nechal zaskočit někde v rovině u kořisti mohl být ohrožen i lidmi s poměrně jednoduchými zbraněmi. Na druhé straně, člověk, který se nechal dračím útokem překvapit, musel být zabit velmi rychle a snadno; pokud se obě strany mohly ukrýt do míst, kam druhá strana příliš nemohla (pro draka vrcholek skály, pro lidi vesnice plná úzkých průchodů) , mohl tento stav věčné války bez konce trvat velice dlouho. Drak těžko mohl vyvraždit všechny lidi; na druhou stranu, drak vysoko ve vzduchu nebo ve svém úkrytu byl zcela bezpečný.
Ovšem civilizace na úrovni starověké měla již značně větší možnosti; antická technika střelby byla schopná ohrozit draka i ve vzduchu, tehdejší organizace mohla draky systematicky pronásledovat i v jejich přirozeném prostředí. To by vysvětlovalo, proč se dračí zprávy dochovaly spíše ze severní poloviny Evropy, než ze Středomoří, i když se zdají být obě prostředí pro draky stejně vhodná…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář